Kateřina, učitelka, pět let žila s přítelem závislým na alkoholu.

Měla jsem ho moc ráda ale užila si s jeho chlastáním svoje, pořád za něj řešila jeho průšvihy. Když nepil byl bezvadnej, milej, pozornej, zábavnej. Má dceru ve střídavé péči. Jednou jsem ho pozdě večer vytáhla z hospody, ale on se tam zase vrátil, když jsem spala. Přišel v pět ráno, úplně na šrot. Měl v devět odvézt dceru, ale chrápal a byl nepoužitelnej. Já si ve škole zařídila záskok, a holku odvezla na sraz, jela se třídou na výlet do Německa, moc se na to těšila.
Volala jsem známému, dělá psychoterapeuta a pracuje s alkoholikama. Když jsem mu to vylíčila, řekl mi, že mě to baví dělat zachránkyni, spasitelku, že z toho mám emoční zisky. A řekl mi drsně, ať neřeším jeho průšvihy, dokopu ho do léčby a neotravuju ho s vyprávěním, jak trpím a jak jsem to zase zachránila. Nebo ať se sním rozejdu. Děsně mě naštval, ale měl pravdu.