Jmenuji se Pavel a jsem alkoholik.

  Už od ranného dětství jsem byl hospodské dítě – rodiče vzali hospodu, když mi bylo 6 let. A to prostředí mě asi poznamenalo. Ve čtrnácti se naši rozvedli. Mě a bratra dal soud do výchovy otci (utáhl nás na nový barák, který jsme pomáhali stavět). Pít jsem začal asi v šestnácti a už tenkrát tam bylo něco, čím jsem se od svých vrstevníků odlišoval. Ať už to byla placatice griotky v kapse u saka při psaní maturitní písemky, nebo potřeba dát si alespoň dva panáky před představením (hraju ochotnický divadlo), abych „zahnal trému“. Už tehdy mi byl alkohol mnohem blíž, než všichni lidé okolo mě, a to i včetně rodiny.

  Táta byl tenkrát věčně pryč, macecha v práci (hospodská) a já, puberťák, doma s mladším bráchou a dvěma ještě mladšíma nevlastním sourozenci. A za všechno, co se doma stalo jsem mohl já. Tak když jsem jel občas na víkend k mámě, která mně skoro všechno dovolila (byla asi ráda, že mě vůbec vidí), jsem jezdil po zábavách, chodil na mejdany a sudy. Na vysoké jsem už byl víc v hospodě, než na přednáškách (taky jsem ji po roce a půl opustil).

A tak se mým společníkem stal alkohol, protože v jeho ojetí jsem alespoň na chvilku zapomínal na strasti svého pubertálního života. To mi pak zůstalo po celých 26 let. Není proto divu, že když jsem praštil s vysokou , tak jsem se začal živit jako číšník. Ale nikde jsem dlouho nevydržel a střídal jsem do vojny místa jak na běžícím pásu. Některý jsem opouštěls menším průšvihem, některý  (spolu s alkoholem také díky své lenosti a naivitě) s velkým. Po vojně jsem se zamiloval do své kolegyně, která už měla dvě dcery. Vzali jsme se. A po roce se narodil Honzík. V té době jsem v hospodě nedělal, ale stejně moje cesta vedla z práce prvně do hospody na těch svých „pár piv“ (o panácích ani nemluvě) a ne domů, k rodině. No a pak, když se měl narodit Lukáš, jsem odešel za prací (a penězi) do Prahy – ale hlavně jsem chtěl utéct z manželství, protože mi v té době už začal být chlast bližší než rodina, která mě „nechápala“. A tak jsem si našel v sobě spoustu důvodů (a milenku) pro rozchod.

  Potom jsem se vrátil zpátky do hospody (zase útěk z práce s průšvihem) a spirála se začala roztáčet stále rychleji. Opět časté střídání míst, jak pracovních, tak bydlení, nepovedené podnikání a dluhy. Žil jsem ve velké bublině zvané hospoda, s bohem alkoholem, ke kterému jsem utíkal vždy, když se v mém životě vyskytl nějaký vážný problém. A který jsem pak v opilosti házel za hlavu (znáte to – „nějak bylo, nějak bude“; „vono se to vyřeší“;“ co bych si s tím lámal hlavu“ atd.). Vůbec jsem nevnímal skutečný život tam venku.

  Začal jsem chlastat čím dál víc. Dřív se mi alespoň dařilo, že když jsem toho měl dost, tak jsem „po anglicku“ zmizel. A už ani nevím, kdy se tato vlastnost vytratila. Dávky se stále zvyšovaly. Pak už mi to ani nechutnalo, ale pít jsem prostě musel. Když jsem nepil – deprese, třas rukou, pocení, myšlenky na sebevraždu … . Z vyhlášeného kuchaře se postupem času stala troska, která nebyla schopná uvařit aspoň trochu pořádný jídlo. Troska, které hrozilo, že skončí pod mostem, bez přátel, bez práce, bez rodiny. Jen s flaškou v ruce. Tehdy jsem si sáhl na své pomyslné dno.

  A proto dnes vůbec nechápu (a považuju to za zázrak), kde se ve mně vzala síla dojet do Bohnic (ze Zbraslavi přes celou Prahu) za primářem Nešporem a on mě přijal (další zázrak). A tehdy jsem před ním řekl poprvé tu větu: „JSEM ALKOHOLIK“. A myslel jsem to upřímně. Poprvé mi to šlo ze srdce a poprvé v životě se mi ulevilo. Spadl mi ze srdce jeden z velkých balvanů, které tam za léta mého chlastání byly nahromaděny.

  Primáři Nešporovi a „pětatřicítce“ vděčím za hodin. Za to že mě odstřihli od chlastu (sám bych přestat nedokázal – mnohokrát jsem to zkoušel), že mě dali po fyzické a psychické stránce alespoň trochu do kupy, že mě nasměrovali k novému životu a pomohli mi v začátcích. A tak bych mohl psát dál a dál. Ale co bylo pro mě nejdůležitější, že mě v rámci stacionáře nasměrovali na mítink Anonymních Alkoholiků Na Poříčí. Do nástupu do Bohnic jsem o áčkách skoro nic nevěděl, ani jsem netušil, že u nás fungují. A tak, když jsem tam šel poprvé, šel jsem tam se smíšenými pocity. Co to asi bude za „lidi“?! O to větší bylo moje překvapení po mém příchodu. Milá, přátelská atmosféra se spoustou milých, a pohodových lidiček a ve vzduchu obrovská pozitivní energie, která mě absolutně dostala. Hned od první chvíle jsem věděl, že to je cesta pro mě!  Pár dní na to, ještě před ukončením mé léčby , se v Bohnické divadle konalo Výroční setkání Pražských skupin. A my z pětatřicítky jsme tam mohli jít (byli jsme jediný pavilon z pěti protialkoholních, který tam byl?!?). A můj dojem z áček se ještě umocnil. Společnost více jak sta střízlivých alkoholiků, to jak se dokázali bavit, jak dokázali sdílet, předávat své zkušenosti a poselství mě uchvátil a umocnil můj dojem z AA. A tak jsem po ukončení  léčby začal dojíždět na mítinky do Prahy, Hradce a Svitav a hodně mě štvalo, že u nás – v docela velkém městě, nemáme skupinu AA. Proto jsem začal shánět místnost, kde bychom se mohli scházet. Hned na prvním místě, kam jsem zašel – u Husitů, se to povedlo!  A tak máme mítinky i u nás. Ale to mi nebrání jezdit na mítinky do okolních měst i do Prahy a sdílet to, co jsem zadarmo dostal, s co největším počtem stejně postižených lidiček. Našel jsem si sponzora, začal pracovat na programu a od té doby se dějí jen zázraky. Narovnávají se vztahy, barvy okolo mě se rozjasňují, vůně zesilují a všímám si každé maličkosti, která dělá můj život stále hezčí.

  V době svého pití jsem si nedokázal představit, že takový život se dá žít! Je to jako jít po cestě, která je posetá balvany, které se mi daří s každou další návštěvou mítinku, s každou další nápravou, odvalovat a dělat si cestu rovnější a hezčí. Ale uvědomuji si, že balvany jsou tak velké, že bych je já sám, jen se svým egem, nemohl odvalit. A proto denně prosím ve svých modlitbách Boha, aby mi s tou prací pomáhal. To on mi pomáhá ty balvany odvalovat. A čím dál kráčím po té cestě, tím jsou ty balvany (JEHO zásluhou) menší a menší. Ale musím dát pozor! Protože když se na té cestě zastavím a delší čas setrvám na místě, ty balvany se začnou zvětšovat, cesta zvedat a musím dát pozor, aby mě nějaký ten balvan nepřeválcoval a nesmetl mě zpátky!

  Dále bych chtěl říci, že tohle všechno by se nepovedlo, kdyby při mně nestál jediný člověk (anděl v lidské podobě) – můj bratr, který mi i v nejtěžších chvílích VĚŘIL! A moc mi pomáhal a pomáhá. Bez něj bych nebyl tam, kde jsem teď. A tak se denně modlím za nový, lepší život, který jste mi – BŮH, VY a můj BRATR dali.

  Za to Vám patří můj velký dík. Mám Vás rád.

  Toto jsem napsal před víc, jak šesti lety, když jsem měl asi tři čtvrtě roku střízlivosti. Teď už mám za sebou těch let střízlivosti skoro sedm a pod vše se můžu znovu podepsat. Událo se za tu dobu nespočet událostí. Život si čím dál tím víc vychutnávám a těším se z každého nového dne. I když občas přijdou chvíle, kdy mi není úplně nejlépe, ale každý okamžik mého života se dá brát z té hezčí stránky. A je to úžasný. Skoro třicet let jsem na život nadával, nechtěl jsem ho žít – buď jsem se babral v minulosti, nebo si maloval budoucnost, a to většinou černě.  Ale vůbec mě nenapadlo být v přítomnosti. Ta se mi ani nelíbila a já raději utíkal k alkoholu, který mě – alespoň na začátku, chránil a pomáhal mi být někde jinde.

  Od té doby, co jsem střízlivý (je to velký rozdíl než jen čistá abstinence) si snažím život užívat. Stále chodím na mítinky, žiji programem AA a snažím se pracovat ve službě – ať už jeto ve skupině, nebo na jiné úrovni. To mi pomáhá brát život tak, jak jde a užívat si ho. Dnes při svých modlitbách už o nic neprosím, ale za vše děkuji. Protože vím, že moje VYŠŠÍ MOC mi dává vše, co potřebuji a ještě mnohem víc. Za pár měsíců budu mít doplacenou insolvenci, mám kde bydlet, mám práci, co jíst a vedle své rodiny ještě rodinu druhou, která je mi možná ještě blíž, protože jsou to lidičkové, kteří si prošli podobným peklem, jako já a už se do něj také nechtějí vrátit. A za to jim patří velký dík.

december 2020,,,,,je predvianočné obdobie a pomaly koniec roka, bilancujeme a robíme si nejaké predsavzatia do dalsieho.....pred 8mimi rokmi som bola na protialkoholickom liečení KDZ....ako sa to stalo prečo ja ? bolo to moje 2,liečenie,,,,

  Narodila som sa v bežnej rodine otec , mama a 3 deti .som najstaršia. kedy presne začalo popieranie a príbeh môj a príbeh pre verejnosť ? asi v 6 tich rokoch .Otec začal piť , mama sa trápiť a ja som musela mať rozum bo som najstaršia. nenávidela som alkohol , nenávidela som ticho, bo vždy po nom prišli hádky , krik , výčitky . Neskôr začala piť aj mama aj som si povedala že mne sa to nestane. Budem mať rodinu a lubit svoje deti, no ako môžem ľúbiť keď neviem čo to je. chcela som sa prispôsobiť v škole spolužiakom chcela som k nim patriť a bez pretvárky to nešlo . bola som zakomplexované dievča a nechcela som aby niekto vedel že u nás rodičia piju a že je dospievanie a bez citu a bez lásky.Na strednej sme išli prepiť triedny fond a ja som nechcela vytŕčať tak som sa pridala . Tak ako som to nenávidela u rodičov ked pili, tak hned mi to spravilo pocit že som niekto, že niekam patrím .Alkohol mi začal dávať odvahu že niekto som, niekam patrím ,bola som kralovnou diskotek, žiadna hanba len uvolnenie .Nepamätám si chuť len ten pocit zabudnutia a že niekto som. No alkohol si vypýta svoju daň, keďže je to progresívna choroba jeden pohár bol málo milion nestačilo . Stala som sa závislá a život bol neovladatelny . V 17tich som sa stala matkou , neskor 2he dieťa , muži odchádzali z môjho života , potrebovala som len chlast . sebe mojim deťom som spravila to čo som najviac nenávidela . v roku 2001 som sa 1x dostala na KDZ do Pezinku...nebudem písať  ako sa to vyvíjalo zhnusila som sa už sama sebe nevedela sa pozrieť do zrkadla a nešlo to zastaviť , bála som sa že keď sa mi zníži hladina alkoholu v krvi tak zomriem . už sa nedalo žiť ani s alkoholom ani bez a bolo mi jedno kam ma zavru len nech som pod dohladom aby som niekde nemusela prekonávať absťaky. dozvedela som sa že alkoholizmus je psychická smrteľná choroba a progresívna  aj ked nepijem stale vo mne je. Jediným liekom je nepiť a len nepiť nestačí. Potrebujem ludi a nezabudnúť kto som. po 3 mesačnom liečení som bola presvedčená že to zvládnem a začala som chodiť do klubov abstinentov, Nepila som a ani sa nemenila. nepila som kvôli deťom , kvôli mame , kvôli manželovi, kvôli klubistom ....vydržalo mi to 10rokov  pocity , ublíženia emócie vo mne ostali nevypovedané , neliečené tak to vybuchlo ako tlakový hrniec. Deti dospelí , mama zomrela, manžel si našiel inú a čo ja ? znovu sebaľútosť a chcela som zabudnúť vypnúť hlavu no nešlo to .Recidiva je vedoma beriem pohar triezva a vždy mám 4sek na to aby som ho nevypila. Choroba je to preto že napriek tomu ,že viem že alkohol  je to jed pre mňa vypijem ho.A co nastalo ? Len sa potvrdili slova to telo chcelo dohnať čo som mu 10rokov nedostalo. Moja recidíva trvala rok . Klamstvo že nič sa nedeje , výčitky sa nedali prepiť , hlava  vypnúť , ani veľkým množstvom . Za ten rok som skončila 2x na detoxe a bolo to peklo ..v roku 2012 dalsie liečenie . hanba, pocit viny . zlyhanie, psychická smrť ....Ďakujem lekárom , sestričkám , terapeutom ,že ma dali dokopy. Hlavu a telo dali znova do poriadku . Teóriu zvládam , potrebujem prax a život, no teraz už vyskušam hocičo . Chodili sem anonymný alkoholici , rozpravali a krokoch , o inventure , o sponzorstve o modrej knihe. tak som si povedal že to je cesta.. Skúšam to už 8 rokov a nepijem . teraz však nastala zmena , citim ,uzdravujem si dušu. Akonahle som spravila a priznala inventuru samej seba , morálne a nebojácne a uvedomila si aká som bola , dostala som nádej , Prijala som že som alkoholička , konečne žijem ,cítim ,dýcham. a aj keď život prináša aj ťažké situacia teraz ako triezva ich riešim neodkladám . Jednoducho som.....

                                                                                   s láskou Patrícia