Jiří, prodavač, v roce 2016 řádně dokončil desetiměsíční pobyt v terapeutické komunitě, od té doby neužívá pervitin.

Já už prostě nechci, prožil jsem s perníkem hezké chvíle i peklo. Fotr mě od malička cepoval, chtěl ze mě mít druhýho Jágra, dřív hrál druhou ligu, myslel si, že já to dotáhnu až do NHL. Školu jsem neřešil, pořád jsem trénoval, hrál zápasy. Pak přišla řada zranění, už jsem nebyl tak dobrej, naši se rozvedli, fotr se na mě vykašlal.

Našel jsem si partu kde mě brali, odstěhoval se z domova. Měl jsem bezva holku, taky byla na peří. Na všechny jsme kašlali, kradli a fetovali. Nakonec jsem vyfásnul podmínku, matka šílela, snažila se mi pomoc, dávala mi prachy a zaplatila nějaký dluhy, ale já nechtěl přestat s perníkem, i když jsem říkal že jo. Na zimu jsem se dvakrát schoval v Bohnicích, ale jak začali fesťáky, zase jsem v tom jel. Nakonec jsem měl děsný stíhy, pořád se bál, že po mě někdo jde.

Po třetí léčbě v Bohnicích jsem zkusil komunitu, jako úplná troska. Komunitu dokončil a byl tři měsíce na chráněným bydlení. Našel si práci, která je podle terapeutů moc riziková, prodávám v trafice, hmotná zodpovědnost, práce na směny, a je to v prostředí kde je to samá smažka. Občas za mnou někdo přijde, říkám něco si kup, nebo vypadni, já už nechci.